Sněhurka je připravená na zimu, převodovku jsem opět vymontoval a poslal na opravu. Teprve zde na boatyardu jsem zjistil, že od nárazu do ledu je ohnutá hřídel. Takže všechny předešlé technické problémy byly způsobené nezodpovědností člena posádky. Je to asi poprvé, kdy se těším domů, protože si opravdu potřebuji odpočinout. Z Kodiaku přeletíme s Rossem do Anchorange, kde si dáme poslední pivo a pak se již vydáme každý svou cestou.
Plavba North-west passage z Grónska na Aljašku byla 5400 mil a celkem v roce 2019 z Martiniku na Aljašku 10400 mil
Ross z Austrálie byl celou dobu mým výborným parťákem a zodpovědným pomocníkem a skvělým kuchařem. Nejzajímavější na něm však je, že Ross je praprapra... synovcem Sira Johna Franklina. Tedy známého polárníka, který se vydal v roce 1845 s loděmi Erebus a Terror hledat severo-západní cestu, při které celá výprava zahynula. Ross tedy jménem svého praprastrýce tuto cestu dokončil v roce 2019 se Sněhurkou
Příprava jachty na zimu na Aljašce není vůbec jednoduchá. Všechna voda se musí vypustit, do odsolovače se musí napustit speciální nemrznoucí směs, vše se musí dokonale vysušit včetně plachet, což zde není jednoduché pro častý déšť. 25. září vytáhnu Sněhurku z vody a na 6 měsíců bude stát vedle Altega. 2 české lodě po proplutí NW passage stojí na Kodiaku.
15. září proplujeme s proudem 4 kn průliv False pass a Sněhurka se poprvé dotkne vod Pacifiku. Další 3 dny pokračujeme podél pobřeží Aljašky směrem na východ. Pobřeží je zde nádherné a členité, takže nabízí mnoho krásných kotvišť. Jenže já se již bojím zastavovat a pluji na motor přímo k ostrovu Kodiak. Ikdyž je příznivý zadní vítr, tak mě pouze pomáhá v rychlosti.
Po 2 dnech plavby na motor zakotvíme u ostrova Nunivak, kde se musíme opět schovat před silnou bouří. Pak pokračujeme další 3 dny v nepříjemných vysokých a nepravidelných vlnách v Barentsově moři až k poloostrovu Aljaška. Před pobřežím se mě po dlouhé modlitbě ke všem bohům podařilo zařadit rychlost a na motor doplouváme poslední míle v silném protivětru 30 kn a protiproudu 3 kn v úžině před průlivem False pass. Občas byla rychlost zoufalých 0,8 kn, ale přesto jsme se probojovali k večeru až na kryté kotviště.
8.září v 6:00 po uplutých 2000 mílích z Cambridge bay konečně zakotvím v přístavu Nome na Aljašce. Bylo toho opravdu dost a těšíme se s Rossem na odpočinek. Kotví zde ještě 3 další plachetnice, které připluli 2 dny před námi. Zde se také konečně setkám s Jirkou Denkem z Altega. S jeho posádkou si dáme společný oběd, já se přihlásím na celnici, dotankuji naftu a bohužel večer v 20:00 musíme vyplout dál. Pokračujeme s ostatními jachtami dál na jih, kam je to ještě dalších 1100 mil. Převodovka již skoro neřadí, ale musím riskovat a dostat se odsud do bezpečného přístavu na zazimování.
29. srpna vyplouváme z městečka TUK a já začínám hrát vabank. Nikde již nebudu stavět a musím plout a plout, abych musel řadit co nejméně. Po dlouhé době přichází také příznivý zadní vítr, ikdyž dost silný. Vítr 30 kn s poryvy 40 kn fouké přesně ze zadu, takže 3 dny plachtíme ve velikých vlnách pouze s genou podepřenou boomem. naše rychlost je neuvěřitelných 8-9 kn a při surfování s vlnou i 12 kn. Uplujeme však úžasných 450 mil na plachty a pak již točíme u mysu Barrow na jih. To jsme již v USA a plachtíme kolem pobřeží Aljašky. Pak se opět musíme na 2 dny schovat u mysu Houpe a zbývají poslední 3 dny do přístavu Nome.
28.srpna připlouváme do městečka Tuktoyaktuk, které je posledním osídlením v Kanadě směrem na západ. Jenže já mám opět technický problém. Po vyplutí z Cambridge bay nová převodovka špatně řadí. Při zařazení rychlosti vpřed nechce se začne hřídel lehce otáčet a nechce docvaknout pro rozjezd. Po chvilce tam rychlost doskočí, ale tento interval se neustále prodlužuje. Jsem již zoufalý, protože máme před sebou obrovskou vzdálenost na plavbu a bez funkční převodovky je to opravdu hazard. Novou převodovku tedy vymontuji a rozeberu, čímž zřejmě poruším garanční podmínky, ale nemám na vybranou. Přítlačné lamely jsou v pořádku, takže mám trochu jistotu, že pokud se zařadí rychlost, tak bych měl plout. Zkouším trochu hýbat s upínací deskou posuvné vidlice a zdá se, že se to trochu zlepšilo. Namontuji převodovku zpět a musíme rychle pokračovat v plavbě.
21.srpna vyplouváme z Cambridge Bay a je nejvyšší čas pokračovat na západ. Po 2 dnech plavby přichází silná artktická bouře s větrem 40 kn, takže se musíme schovat na 2 dny do kryté zátoky. Potom rychle zpět na moře a pokračovat. Vůbec se nedá mluvit o jachtingu. Neustále se probíjíme proti větru, když je silný musíme někde počkat, když poleví, tak se motoruje doproti.
V Resoolute bay byla kdysi veliká rezerva pohonných hmot pro armádu. Po skončení studené války zde zůstalo mnoho kontaminované půdy a dnes zde pracuje kanadská firma na její rekultivaci. Manažer Phill mě pomáhá organizovat transport sem a nejrychlejší ikdyž nejdražší pro mě bude koupit novou převodovku. Začíná boj s časem, protože potřebuji rychle pokračovat, protože ledové pole je otevřené pro plavbu.
Po týdnu opět v pátek přeplouváme záliv Lancaster sound na jih a chceme se vydat již na proplutí ledového pole. Kolem půlnoci zůstaneme stát uprostřed moře, protože se rozbila převodovka. Je absolutní flauta a nefouká. Musím tedy počkat do rána a potom se pomalu rozjíždíme na genakr. Mám jedinou možnost a to pokračovat dál 100 mil na západ do Resolute bay. To je malá vesnice s letištěm, kam se snad nechají poslat nové díly. Na plachty musím proplout ledové kry, občas jedu na zpátečku, protože couvat mohu, dopředu však převodovka nejede. Nemohu tvrdit, že je to opět důsledek plavby s ohnutým propelerem. Určitě to však projevení této závady značně urychlilo.
Po přistání v Pond Inlet se Luděk sám dobrovolně odhlašuje z posádky a vrací domů, bez jediného slova o spoluúčasti za opravu. Atmosféra na lodi se vyčistí a já se mohu soustředit na opravy. Nejdříve musím opravit výfuk, jsou zde 2 dílny se svářečkou, ale tou nelze svařit tenký nerezový plech. Naštěstí opravář Kit má dobrou svářečku, ale zase neumí moc vařit. Takže mě to zalepí, já se vrátím na loď, nainstaluji, zjistím, kde to teče a opět se vydám 1 km na kopec to převařit. Toto absolvuji 6x a pro jistotu to nakonec ještě vše zalepím epoxidem. Když jsem již opět pojízdný, nastává čas pro hlavní opravu. Preventivně se poptávám na internetu o možnosti koupě nového propeleru. Nikdo není schopen nic nabídnout, Američani absolutně nejsou schopni improvizovat a v Kanadě moc dodavatelů není. I v Evropě jsou velmi laxní s nabídkou, takže nastává opět fáze improvizace. V noci za přílivu dopluji k pláži a vyvážeme se. Při odlivu si Sněhurka sedá na dno a jsou to nepříjemné zvuky, jak se kormidlo boří do písku. Při odlivu se již dostanu k propeleru a naštěstí se mě jej podaří i po 12 letech srazit z hřídele dolů. Také si změřím hřídel a ta je naštěstí v přádku a není ohnutá. Pak již jdeme do dílny, kde mě půjčí autogen a hraji si na uměleckého kováře. Nahřívám, ohýbám, rovnám, ohřívám, ohýbám a pořád dokola. Vím, že pokud to neudělám dobře, tak nemohu pokračovat dále a moje plavba zde skončí. Po 3 hodinách práce jsem ale spokojen a vnitřně doufám, že to bude fungovat. Večer za dalšího odlivu tedy namontuji propeler zpět a s napětím čekáme na příliv. Ten je o půlnoci a díky světlu můžeme hned na zkušební plavbu kolem zátoky. Pomalu zvyšuji otáčky a čekám, kdy začnou vibrace, ale ty stále nepřicházejí. Je hotovo, je to v pořádku a můžeme s Rossem pokračovat v plavbě
Můj závěr z této nehody je jednoznačný, Sněhurka je neuvěřitelně bitelná loď. Takovýto náraz by nemusela každá loď vydržet. Mě se pouze ohnul list na vrtuli jako nejslapší článek a je tedy nutné být velmi opatrný při plavbě v ledovém poli. Plavba na volném moři však potřebuje při řízení pouze pozornost a zodpovědnost za loď a její posádku.
Celou noc nespím a vymýšlím plán na záchranu Sněhurky. Opravit takto závažný problém zde nebude jednoduché. Jediné řešení vidím vrátit se do Pond Inlet a tam se pokusit o opravu. Mohu plout pouze na volnoběžné otáčky tedy rychlostí 3kn. Naštěstí záliv jsme většinou přeplachtili, ovšem v úžině u ostrova Bylot začíná trápení. V protiproudu máme rychlost 2,5 kn a vůbec to neubývá. Horší je, že vlivem vibrací začíná praskat svár výfuku a teče slaná chladící voda. Snažím se to různě opravovat lepením, ale vždy to vydrží pouze chvíli. Před Pond Inletem můžeme ještě chvíli plachtit a nakonec skončíme 12 mil na dohled kotviště. Vůbec nefoukne a nemohu použít motor, protože výfuk je totálně prasklý. Jsem vyčerpaný fyzicky a hlavně psychicky. Na Luďka se nemohu ani podívat. Vezmu dinghy a snažím se Sněhurku odtáhnout. Po 5 hodinách tažení jsme 3 míle před městem, když vidím lehký kouř z motoru ve člunu. Musím tedy přestat táhnout, protože tuším že se jedná o těsnění pod hlavou. V zoufalství omotám výfuk motoru igelitem a zatáhnu páskami. Ross řídí a já v motorárně hlídám vodu. Ta stříká všude kolem, ale po půl hodině mohu spustit kotvu. Děkuji moc Luďku
Další den chci přeplout záliv Lancaster sound a míříme do zátoky Dundas Harbour. Fouká příznivý vítr do 20 kn a krásně plachtíme. Jsou nastavené plachty a autopilot funguje s krásně zvládá vlny, naprostá pohoda. Moře je čisté, pouze snad na každé míli plave menší ledovec. Po Rossovi má hlídku Luděk a já odpočívám v kajutě. Probudí mě rána a slyším jak drhneme o led. Nyní se projevila asi celá Luďkova osobnost, tedy nezodpovědnost, laxnost, nespolehlivost...Prý jsme pouze škrtli o malý kousek ledu, takže se vracím do kajuty. Jenže později přestane foukat, takže nastartuji motor a tuším, že je zle. Motor má veliké vibrace a předpokládám, že je to od vrtule. Pomalu na volnoběžné otáčky dopluji do zátoky Dundas harbour. Zde hned potkáme ledního medvěda, stádo mrožů, polární lišku. Je zde nádherně a moc jsem se těšil na prozkoumávání těchto míst. Jenže si to neužívám, protože s kamerou jsem si prohlédl vrtuli a jeden list je ohnutý. Takže to nebyl onen malý kousek ledu, ale pořádná kra.
Pond Inlet je první zastávkou v arktické Kanadě a také poslední civilizace při cestě. Je zde malá nemocnice, knihovna, 2 supermarkety a přísná prohibice. Neprodává se zde ani pivo a nejsou zde restaurace či bary. Spojení s okolím je pouze letecky.Žije zde 1700 obyvatel převážně Inuitů. Ti mluví svojím domorodým jazykem, ikdyž zvládají alespoň částečně angličtinu. Žijí v dřevěných domech, topí se naftou, mnozí pracují. Ale od přírody jsou to lovci a každý den vyplouvá mnoho motorových člunů na lov - ryby, velryby, narvaly, karibu i lední medvědy.