JACHTA SNĚHURKAPavla zvaná Kobra žije na Martiniku již řadu let a má zde i v okolí mnoho přátel. Ve středu 27. září mě oslovuje s následující prosbou:
"Konečně se mě ozvali přátelé z Dominiky, protože mají opět signál na telefon. Situace po hurikánu Maria je tam zoufalá a oni nemají
co jíst ani pít. Bydlí na severu ve městě Portsmouth a veškerá humanitární pomoc se vozí do hlavního města Roseau a na sever se
prostě nedostane. S místní francouzskou kamarádkou Agátou organizujeme sbírku na pomoc a potřebujeme nějakou loď schopnou
tam dopravit zásoby jídla a vody." Dlouho se nerozmýšlím a slíbím pomoc. Musím pouze rychle dodělat několik rozdělaných věcí na lodi
a hlavně opět oškrabat zarostlý trup. Ve čtvrtek odpoledne nakládáme tunu potravin do Sněhurky a ta celá přetížená vyplouvá na noc
směrem Dominika. Po 16 hodinách plavby připlouváme do zátoky u města Portsmouth a již při prvním pohledu nám běhá mráz po zádech.
Překrásně zelený ostrov Dominika je nyní celý hnědý bez jediného stromu nebo keře.
Náš záměr je takový, že chceme předat pomoc konkrétním kamarádům a nechceme jej odevzdat do nějakého skladiště,
kde si jej rozeberou či rozkradou místní úředníci. Vyvážu se u nákladního mola a nejdříve se přihlásím u celníků. Ti úřadují v
přistavené dodávce, protože celnice je zničená. Vyplním pouze formulář a můžeme vykládat, pouze jeden celník kontroluje zboží
a provádí nějaký soupis. Kamarád Devon zatím vše nakládá do auta a na třikrát odváží domů. Později sem připlují i další 3 plachetnice
z Guadeloupe s pomocí, ale vždy je to pouze organizováno od přátel. Vládní pomoc z hlavního města Roreau se sem prostě nedostane.
S Devonem jedeme na návštěhu jejich domu. Již první pohled do města Portsmouth je děsivý. Zděné či betonové domy většinou vydržely nápor
větru, ale většina domů je bez střech. Tam byl vlnitý plech a ten je poházený po širokém okolí. Z jejich domu samozřejmě plech také zmizel a vše
se stalo během krátké doby za silného náporu větru. Devon měl u domu i postavené dva 200 l sudy se zásobou vody a ty odlétly jako plastové kyblíky.
Domem se proháněly proudy vody, protože s větrem přicházely vodorovně hektolitry vody, které rozbíjely dveře i okna. Následný problém je, že střechou
stále protéká voda při každém dešti. Trpí tím samozřejmě sádrokaronový strop i omítka. Z kohoutku teče místo vody šedá břečka a ani v místních řekách
to není lepší. Dojet někam do kopců k pramenům je většinou nemožné, protože cesty jsou zničené nebo zapadané stromy a nebo chybí benzín do aut či strojů.
Přerozdělíme potraviny a vydáme se autem po okolí navštívit ostatní známé a dovézt jim naší pomoc. Ti co měli pouze dřevěné domky
mají pouze hromádku dřevěných desk. Pohled na okolní přírodu mě doslova děsí. Dominika byla známá jako ostrov s nejkrásnější přírodou
v Karibiku. Vzpomínám jak jsem zde chodil v deštném pralese plným palem a lián. V korunách stromů zpívali exotičtí ptáci či papoušci.
Nyní je zde jedním slovem řečeno NIC, zbyly pouze ulomené pahýly palem. Vím že příroda je silná a umí se rychle regenerovat, ale než se
zde vše vrátí do původní podoby bude trvat určitě mnoho let. Je mi smutno a je mi líto zdejších obyvatel, kteří se neuvěřitelně semkli a
navzájem si pomáhají. Vše co jsem tady viděl se dá vyjádřit pouze jediným slovem - APOKALYPSA
Někteří obyvatelé se dali ihned do oprav domů, což je velmi těžké, protože nejde proud a vlastně nic nefunguje. Vše je zavřené nebo zničené.
Mnoho obyvatel proto odjíždí na okolní ostrovy, kde hledají pomoc u přátel či příbuzných. Chtějí se později vrátit, až se příroda trochu zotaví
a vybuduje nová infrastruktura. Je obnovené trajektové spojení mezi ostrovy, ale na lístek čeká tisíce lidí a někteří samozřejmě ani nemají peníze.
Součástí naší mise bylo i přivézt zpět na Martinik Karin a její 3 děti. Karin je Francouzka a žije zde již 8 let, kdy zde provozovala restauraci.
Ta je zničená, tak se rozhodla s dětmi vrátit do Francie a začít nový život tam. Tím, že ušetří za lístky jí alespoň trochu pomůžeme do začátku.
Po 16 hodinách plavby jsem zpět na Martiniku a loučím s Karin a jejími dětmi. Přeji jim mnoho štěstí a jsem rád, že jsem k němu možná malinko
přispěl i já. Celá tato akce byla neplánovaná a velmi spontání, ale rád jsem se jí zůčastnil, protože jsem viděl opravdu velké neštěstí, ale i současně
velkou vůli k překonání této těžké životní situace obyvatel DOMINIKY
