JACHTA SNĚHURKA

V prosinci jsem odjížděl na měsíční vánoční návštěvu do Čech. Z pracovních důvodů se návštěva protáhla na 6 měsíců. 8. července tedy konečně stojím na pražském letišti a vracím se na Sněhurku. Nejdříve mě nechtěli nechat v Madridu nastoupit do letadla, protože jsem měl pouze jednosměrnou letenku. Potom mě v Caracasu udělali celníci důkladnou kontrolu a musel jsem zaplatit clo na náhradní díly, které jsem si vezl. Tím jsem nestihl další letadlo a musel v Caracasu přespat. Ráno jsem naštěstí za 300 Kč koupil novou letenku a v sobotu 9.7. stojím konečně v přístavu Puerto la Cruz.

Hned druhý den se dávám do kontroly lodě. Motor je v pořádku a i generátor pracuje. Mám však problém s nabíječkou, která je zřejmě od vlhkosti zkratovaná. Pokouším se jí zde opravit, ale zatím se to nedaří.

Situace ve Venezuele mě šokuje. Když jsem odjížděl v prosinci, tak stál oběd v restauraci 1 USD a nyní stojí 4 USD. Za 1 USD bylo 5 piv a nyní stojí pivo 1 USD. Vše včetně ovoce i zeleniny se neuvěřitelně zdražilo. Banány stály 0,20 USD a nyní stojí 1 USD. Při průměrné mzdě 40 USD to je pro Venezulany dost těžká situace. Za půl roku je to tedy obrovský skok.

Základní potraviny jako chléb, mouka, cukr, olej je na přídělový systém a stojí se velké fronty, protože jsou s regulovanými cenami. Naštěstí ceny v marině jsou stále zajímavé. Ikdyž z původní ceny 50 USD za měsíc se zvedly na 100 USD.

V podstatě Venezuela přestává být pro turisty zajímavá, protože ceny potravin jsou nyní často i vyšší než v sousedních zemích a bezpečnost je zde na pováženou.

Manfred a Erika jsou kamarádi z Rakouska, kteří zde také kotví. Koupili si zde terénní auto a projeli s ním úžasnou cestu z Venezuely přes Amazonii až do Ushuai a zpět. Za 3 měsíce tak poznali dokonale celou Jižní Ameriku. My jsme si udělali krátký nedělní výlet do vesnice Bergantin, která leží v nedalekých horách. Je zde krásná divoká příroda a lidé zde žijí opravdu velmi chudě.

Naštěstí ceny letenek i hotelů jsou stále ještě levné, takže si udělám malý výlet do města Maracaibo. To je velmi veliké, ale ne moc zajímavé. V centru je upravený park a všude kolem tržiště a špína. Do mnoha čtvrtí se nedoporučuje chodit a je to stejné jako všude jinde. Pouze přejet ověřeným a tedy bezpečným taxi a nikde venku se moc nezdržovat a po setmění nikam nechodit.

23.října odlétám z Manaus v Amazonii a naposledy pohlédnu na úžasnou Amazonii. Tu pak vystřídá venezuelský park Canaima a po 3 hodinách letu jsem opět v Puerto la Cruz. Sněhurka je v pořádku, ikdyž jsem měl asi štěstí, protože před 2 týdny zde za jednu noc vykradli 5 lodí. Čeká mě tedy příprava na další plavbu a kam to bude opravdu vůbec nevím. Poradíte??

31.října vytahuji Sněhurku z vody, protože po ročním stání v marině vypadá jako korálový útes. Práce je zde velmi levná, takľe za 40 USD si ji nechám i natřít a za 4 dny je zpět na vodě a já mohu pokračovat v přípravách na další plavbu.

Dvě hodiny jízdy na východ z Porto la Cruz je v rozsáhlé savaně ropné pole, které by mělo zajistit pro Venezuelu velké bohatství. Zřejmě však udělali soudruzi někde chybu, protoľe to není nikde znát. Potom jiľ pokračuji busem zemědělskou oblastí se stády skotu aľ na okraj rozsáhlé dľungle.

San Jose de Buja je malá vesnice na okraji džungle. Zde začíná rozsáhlá oblast deštného pralesa a delty Orinoca. Zde nasedám do motorové kanoe a jedu s průvodcem do nitra džungle do přírodního kempu. Všude kolem je nádherná džungle a stovky ramen řeky, která neustále mění hladinu o jeden metr v závislosti odlivu a přílivu oceánu.

Kemp na řece je opravdu přírodní a v dokonalém souladu s přírodou. Bungalovy jsou pouze z palmového listí a všude kolem jsou ptáci z džungle, kteří běhají po stolech a loudí jídlo. Po setmění však nastává peklo v podobě komárů. Miliony jich na mě útočí a nepomáhá ani repelent a dokonce mě koušou i přes kalhoty. Jediná obrana je útěk do postele s moskytiérou.

Výlety po řece i do džungle jsou fascinující. Pozoruji přírodu, chytám piraně, koupu se v řece i se učím jak přežít v džungli - kde najít vodu i jaké rostliny lze jíst, jak poznat stoupu jaguára.

WARAO je indiánský kmen žijící zde v deltě Orinoka již 7000 let. Do dnešní doby se mnoho v životě indiánů nezměnilo. Žijí jako nomádi, takže jsou tam kde mají právě dostupnou potravu. Hovoří jazykem warao, který je velmi jednoduchý. Při příchodu řeknete yakera witu, při odchodu yakera witu, při poděkování yakera witu. Psát neumějí a španělsky nemluví. Děti nechodí do škol a nemoci léčí šaman. Kanoe si dlabou z celého kusu kmene palmy. Vodu pijí přímo z řeky, z důvodu nedostatku vápníku jim brzy padají zuby. Neznají svůj věk a neuzavírají sňatky. Pokud se dvojice do sebe zakouká, tak si postaví svojí chýši a žijí spolu. Celková populace Warao se v Orinocu odhaduje na 30000 lidí.

Svět je malý a tak i zde potkávám krajany. Vlado a jeho syn Peter ze Slovenska zde bydlí nedaleko mariny již 8 měsíců. Často se navštěvujeme a také mě pomáhají s opravami lodě. V marině se po roce rozloučím s Manfredem a Erikou, kteří jiľž vyplouvají za dalším dobrodružľstvím.

18 hodin trvá jízda busem z Porto la Cruz na jih na hranice s Brazílií. Zde je oblast Gran Sabana, coľ je rozsáhlé území savany 30 000 km2 s úľasnou přírodou, ale hlavně se stolovými horami zvanými Tepui. Nejznámější horou je Roraima leľící na trojmezí : Venezuela,Brazílie,Guyana. Největší výška hory je 2810 m a jediný přístup na vrchol vede právě z Venezuely. Kaľdý den se vydává na trek k hoře mnoho turistů, nejvíce brazilců.

Já se vydám na výšlap s Peterem a čeká nás 6 dnů šlapání s plnou polní. Spíme ve stanu, jíme studenou stravu a nejhorší pro mě jsou změny počasí. Chvíli svítí slunce, potom je zataženo, potom zaprší a to se celé několikrát opakuje. Největší strach mám z velké zátěže na zádech, protože si neseme stan, spacáky, oblečení i jídlo. Ale po prvním dnu se rozejdu a zvládám to dobře. 2 dny se přibližujeme k hoře a 3. den vystoupáme nahoru. Je to převýšení 900 m a dá mi to zabrat. Procházíme džunglí, vodopádem i šplháme po skalách. Po výstupu nahoru se nám však otevře něco neskutečného. Moře zde před miliony let vytvořilo obrovské skalní formace a unikátní flora všemu dodala barvy. Dva dny strávíme na vrcholu, kde se ubytujeme v jeskyni a procházíme po okolí. Pak jiz další 2 dny sestupu a mám toho opravdu dost. Jsem rád, že jsem to zvládl bez problémů. V batohu jsem našel škorpiona a jednu turistku kousl chřestýš, kterých je zde mnoho. RORAIMA je to zážitek, na který se nezapomíná.

Venezuela je země kontrastů. Má úžasnou přírodu, za kterou by sem mohly jezdit miliony turistů. Má moře skrásnými ostrovy a plážemi, řeku Orinoko s nádhernou a pestrou deltou, rozsáhlou savanu se stolovými horami, andské pohoří a všude mezi tím úrodné nížiny. Bohužel díky socialistické politice poslední desítky let je tato země v ekonomickém rozkladu. Mnoho firem a obchodů je zavřených, mzdy jsou nízké a vyžít s ní celý měsíc je prakticky nemožné. Stál jsem zde 14 měsíců a poznal velmi dobře zdejší problémy. Pro cizince je zde velmi levně, ale vše je vykoupeno strachem o vlastní bezpečí. Již jsem si zvykl neustále se ohlížet a hlídat neustále vše kolem. Kdo není ve střehu bude dříve nebo později okraden nebo ještě hůře přepaden. Určitě je to ale země, která stála za návštěvu a jsem rád, že jsem zde byl.

14.prosince ráno čekám na kontrolu Antidrogas. Voják s vycvičeným psem mě dokonale prohledá celou loď a potvrdí všechny doklady potřebné pro opuštění Venezuely. V poledne opouštím bezpečí mariny a vyplouvám na moře s kursem na sever. Po obeplutí západního mysu ostrova Margarita pod pláštěm tmy a bez pouľití světel bezpečně opouštím nebezpečné vody Venezuely a pluji proti nepříjemnému větru na karibské ostrovy. Po dvou dnech jsem v blízkosti Grenady a pokračuji podél ostrovů aľ na Martinik.