JACHTA SNĚHURKA23.června opouštíme evropskou pevninu a okolo mysu Tarifa plachtíme na severní cíp Afriky do marockého TANGERU. V Tangeru, stejně jako ve všech městech Maroka je medina, staré město obehnané hradbami a v nejvyšším bodě ční na vrcholku KASBA /opevněná čtvrť/ s výhledem na moře. Hned u vchodu do Kasby se nás chytil průvodce Mustafa a vodil nás labyrintem úzkých uliček a vyprávěl nám její historii. Byli jsme rádi, že s námi pochodil, protože sami bychom se asi ztratili.
24. června vyplouváme z gibraltarské úžiny, kde vítr dosahoval rychlosti 40 uzlů a k tomu se tvořily vysoké vlny. Večer se vítr utišil a v noci jsme museli nastartovat motor. Do přístavu hlavního marockého města RABATU připlouváme druhý den v poledne s delfíním doprovodem. Hezká tečka po 130 n.m. Proplouváme kolem Kasby, místních rybářů až do překvapivě luxusní maríny.
V neděli 26. června již odpočatí, i když zdejší velmi teplé klima nás unavuje, jdeme na prohlídku města. Rabatská medina a její tržnice neboli súk jsou odrazem arabského života. Je to směs veškerého zboží, veteše a potravin. Mísí se zde nelibé vůně, po mase a rybách lezou mouchy, po sladkostech vosy. A ke všemu všude je hrozná špína.
Měli jsme problém s focením. Místní si to nepřejí. Raději jsme súk opustili a vydali se do Kasby, která je dnes obytná. Bílo-modré domky připomínají andalúzskou architekturu. Z terasy je výhled na oceán a na pláž obleženou místními obyvateli. Turistů je tady hodně málo.
Na závěr jsme hlavní, již moderní třídou došli až ke Královskému paláci.
Maroko, nepoznanou exotickou zemi, jsme se rozhodli procestovat celou. Hlavně poznat její krajinu, architekturu a život Arabů, Afričanů, Berberů a Tuaregů. Všechny spojuje islámské náboženství. A taky v málokteré zemi se mísí vysoké pohoří s africkou pouští. Cestování hromadnými dopravními prostředky je jak finančně, tak časově výhodné. Vzdálenosti jsou zde velké a autem by to bylo hodně náročné. Z Rabatu jsme jeli vlakem do jednoho z nejfantastičtějších měst MARAKÉŠE, která je více africká,pouštní a berberská. Po 6 hodinách jízdy jsme vystoupili na hlavním nádraží, kde nás omráčilo velké vedro. Teploměr ukazoval 52 st., což není nic pro nás Evropany. Přes medinu jsme došli ke KOTUBIJSKÉ mešitě, jejíž minaret je 70 m vysoký. Kousek odtud jsme objevili hotel, kde jsem se ubytovali za rozumnou cenu a hlavně se schovali před odpoledním žárem. Navečer jsme prošli pravý marocký trh /súk/, prohlédli jak se barví kůže a vrátili se na rozlehlé náměstí DJEMAA el Fna, kde jsem viděli skutečný výkvět pouliční zábavy. Místní kuchaři vaří marocké speciality, můžete si dát pravý pomerančový džus nebo od muslimské ženy se nechat pomalovat henou. My jsme nakonec vše sledovali z terasy kavárny při skleničce výborného mátového čaje. Byla to nejpůsobivější podívaná pod širým nebem.
Z Marakéše jsme pokračovali přes vrcholky Vysokého Atlasu dále na jih.
Autobusem jsme dojeli do nově postaveného města na okraji Sahary, OUZAZARTE. Hned na nádraží nás odchytil průvodce /mladý Berber jménem Azís/, který nám nabídl 2 denní výlet džípem. Hned večer nás provedl městem a ukázal místa, která využívají filmaři k nátačení. Např. některé filmové záběry z filmu Gladiátor byly natočeny ve vesnici AIT BANHADDOU, které dominuje nádherné opevnění /kasba/.
Další den jsem pokračovali dále na východ soutěskou DADES. Jeli jsme nádhernou krajinou, kterou lemovalo červené pohoří a kvetly rododendrony. Vesničky s růžovými hliněnými domy se se střídaly s palmovými oázami. Asi 15 km od města Tínerhídu v místě pukliny Vysokého Atlasu je nejkrásnější soutěska v Maroku-TODRA. V soutězce vyvěrá řeka v nejužším bodě jsou skály vysoké 300 m. Je tu moc příjemné klima a tak jsme kousek odtud strávili noc v hotelu s bazénem.
Jako třešničku na dortu jsme měli na závěr výlet na Saharu. Z pouštní oázy MERZOUGA jsme večer jeli na velbloudech do pouště, tam strávili noc pod hvězdami a ráno s východem slunce se vrátili zpět. Vysoké pouštní duny a scenérie, které se před námi otevíraly nemají komentáře. Myslím že, fotografie, které se nám podařily pořídit, hovoří samy za sebe.
FÉZ, jedno z nejstarších královských měst založil sultán Moulay Idriss a je klenotem španělsko-maurské architektury. Hned po příjezdu do města jsme si dle informací raději najali průvodce. Jeli jsme se podívat do dílny,kde se ručně vyrábí keramika a za pomocí zručných dělníků vyťukává kladivem mozaika. Do Mediny, která se honosí 5 tis.úzkými ulicemi, jsme vstoupili jednou z postranních uliček. Průvodce nás vtáhl do života místních obyvatel, kteří proudí sem a tam. Většinu uliček zastřešují látky nebo dřevěné rošty a jediným dopravním prostředkem na přepravu zboží jsou oslíci. Cestami, které se rozvětvovaly na všechny strany jsme prvně došli k historickým památkám jako např. Karaouinská mešita a zároveň univerzita, jedna z nejstarších na světě, oslňuje svojí bohatou výzdobou z keramiky. Internátní škola koránu se honosí španělsko- maurskou architekturou. Proplouvali jsme uličkami, kde prodejci nabízejí své zboží /cukrovinky,koření, látky,koberce, truhlářské, kovářské výrobky a další/. V ulici barvířů a koželuhů jsme si připadali jak ve středověku. Polonazí chlapci šlapou v kameninových nádržích naplněných chemikáliemi nebo barvivy a potom páchnoucí kůže nakládají na osly, aby je odvezli do dílen na zpracování. Dělají to za pár mizerných dirhamů a ještě riskují své zdraví. Je to hodně smutná realita. Uličkami, které vznikají, zanikají, někdy končí v domech a hlavně jsou plné odpadků a špíny jsme se díky průvodci dostali ven. Sami bychom tady bloudili asi celý den. Typické marocké jídlo kuskus se zeleninou a kuřecím masem, jsme si dali v fézské restauraci ještě v Medíně. Pak nás ještě čekal nádherný výhled z pevnosti nad městem a pokračovali jsme do dalšího města.
V královském městě MEKNÉZ jsme vynechali Medinu a podívali jsme se do mešity, kde je hrobka sultána Moulaye Ismaila. Je to jediná mešita v Maroku kam mohou vstoupit osoby jež nejsou muslimského vyznání. Za branami královského paláce jsme vešli do čtvercové stavby s oblouky ze 17 st., která sloužila jako sýpka a sklad krmiva.
CHELLAH /Sala Coloma/ je první římské město na území Maroka. Po pádu Říma bylo území využíváno sultány jako pohřebiště pro jejich zemřelé. Dnes už jsou za vstupní branou k vidění jen zříceniny římského fóra.
S Rabatem se loučíme u mauzolea krále MOHAMEDA V., který v roce 1955 dosáhl nezávislosti Maroka. Hrobka patří k nejpřepychovějším stavbám světa. Je vyzdobena mramorem, mosaznými předměty, bohatými dřevořezbami a barevnými keramickými kachli.
Z Rabatu přeplouváme do města MOHAMEDIA. To není v podstatě ničím zajímavé, takže jsme si udělali poslední výlet do města CASABLANCA. Ta je s 3,5 milionem obyvatel největším městem Maroka. Nám se zdálo i v centru hodně špinavé a plné odpadků, jedinou zajímavostí k návštěvě je zde mešita Muhameda 5. Ta nás ale dokonale překvapila. Je to 3. největší mešita na světě, vejde se do ní 25 000 věřících a její minaret s 210 m výšky je dokonce nejvyšší. Vnitřní výzdoba je tak nádherná, že se to ani nedá slovy popsat. Krásná tečka za návštěvou Maroka a zítra nás bude vítr odnášet na další plavbu.
