Konečně si mohu splnit další sen a podnikám výlet po jižní Americe. 14. listopadu přistávám v hlavním městě La Paz. To je nejvýše položeným hlavním městem na světě a vystupuji na letišti ve výšce 4105 m. Protože je noc, tak je teplota okolo nuly, což je pro mě šok. V hotelu se balím do několika vrstev dek, protože takový luxus jako je topení zde neznají. Ráno se vydám na prohlídku města, které leží ve velké kotlině, takže chůze do kopce mě dělá neuvěřitelné problémy. Prostě nemám kyslík a těžce se mě dýchá. První den mě bolí hlava, což je příznak vysokohorské nemoci.
Ruta de muerte znamená v překladu Cesta smrti a byla to opravdu nejnebezpečnější cesta na světě. Ročně zde spadalo do hlubokých roklí desítky aut i autobusů. Dnes je tato silnice uzavřená, protože byla postavená nová a bezpečnější. Nyní se používá jako cyklostezka pro adrenalinový sjezd do údolí. To si nemohu nechat ujít, takže ráno za mlhy a začínajícího deště startujeme ve výšce 4700 m a máme před sebou 65 km dlouhou trasu s cílem v údolí ve výšce 1200 m. První úsek byl hodně nepříjemný a dokonale jsme promokli. Druhá část však již byla ve znamení občasného sluníčka a krásných výhledů do údolí. Určitě velmi dobrá zábava na horských kolech.
Chacaltaya je hora vysoká 5407 m, což je pro mě absolutní výškový rekord. Mikrobus mě doveze až na parkoviště k výzkumné stanici, takže mě čeká "pouze" hodinový výšlap na vrchol. Jenže v této výšce prostě nemohu dýchat. Připadám si jako po vykouření krabičky cigaret. Plíce nemají vzduch a ani se nechtějí rozpínat. Zkouším žvýkat koku jako ostatní, ale vůbec to na mě nepůsobí. Pomalu tedy postupuji na vrchol a nakonec mám úžasný zážitek z této vysoké hory. Škoda jen, že je zataženo a mraky mě nedovolí výhled.
10 hodin trvá cesta nočním busem do města Uyuni. Občas jedeme po asfaltce a občas po poušti, takže se moc spát nedá. Ráno přesedám do džípu a jedu na výlet do pouště Altiplano. První zastávkou je známý hřbitov vlaků. Ty zde dříve vozily rudu z cínových dolů, dnes jsou zde odstaveny asi jako památník bývalé slávy.
Salar de Uyuni je s 12000 km2 největší solnou pánví na světě. Dřívější těžba soli je hodně utlumena a dnes se sůl produkuje pouze pro tuzemskou potřebu. Narůstající turistický ruch však nahrazuje toto ekonomické odvětví. Ze soli jsou zde postaveny i hotely pro turisty a přes pláň projíždí i známá rallye Dakar.
Potosí bylo na svém vrcholu koncem 17. století. V této době zde žilo na tehdejší dobu neuvěřitelných 120000 obyvatel. Místní hora Cerro Rico totiž vydávala svoje stříbrné bohatství a většina obyvatel žila z těžby stříbra. To se však brzy vyčerpalo a město začalo upadat. Dnes se zde stříbro těží v omezeném množství, přesto je možno navštívit místní důl a poznat tvrdý život horníků. Ti zde vykonávají těžkou práci pouze díky žvýkání koky a pití alkoholu.
Isla de Sol znamená Ostrov Slunce a pro Inky byl tento ostrov posvátný. Ve zdejším chrámu se konaly náboženské obřady, při kterých byly obětovány panny, kterým bylo zaživa vytrženo srdce a obětováno Bohu slunce. Pro mě je ostrov posledním místem v Bolívii a musím přiznat, že jsem byl doslova nadšen touto zemí. Leeží ve velké nadmořské výšce, takže je zde velmi chladno, ale nabízí úžasnou přírodu a nádherně krásné scenérie. Jsem rád, že jsem ji poznal.