JACHTA SNĚHURKA25.2. se blížím ke břehům Guatemaly. Na břehu karibského moře leží město Livingstone, kde se potřebuji přihlásit. Město je jakousi směsicí guatemalců a karibských černochů. Zde je také ústí řeky Rio Dulce do moře, kde je však hloubka pouze 1,8 m. Lodě s větším ponorem musí počkat na nejvyšší příliv, který zvedne hladinu až o 50 cm nebo se nechají vtáhnout motorovou lodí a protlačit tak kýl přes bahno na dně. Já jsem proplul bez problémů, ikdyž občas jsem také škrtnul o bahenní nános.
Plavba po řece Rio Dulce mi silně připomíná plavbu Amazonkou. Kolem řeky je tropická vegetace, na březích žijí potomci mayských indiánů a veškerý život i doprava se soustřeďuje na řeku.
Rio Dulce je také jméno města, které leží na obou březích řeky a spojuje je most. Je zde několik marín, které využívají jachtaři hlavně v období hurikánů. Já zde také zakotvím Sněhurku a po 3 měsících jsem opět v marině. Je zde servis na můj generátor, tak se jej pokusím opravit. Je až neuvěřitelné jaké s ním mám pořád trápení.
Guatemala je poměrně veliká země a cestuje se zde většinou autobusy různých kvalit. Já nasedám na dálkový bus a jedu 4 hodiny do města Flores. To je základnou pro návštěvu Tikalu. Přijedu sem k večeru, takže ještě stihnu udělat několik fotografií.
Tikal je jedno z nejmagičtějších míst mayské civilizace. Město dosáhlo svého vrcholu kolem roku 900 n.l. Potom nastal úpadek a Mayové toto místo opustili a všechny stavby zde pohltila džungle. Od roku 1956 začal oficiální výzkum a archeologové začali s restaurováním. Větší část staveb a chrámů je již odkryta, ale mnoho dalších staveb je ještě v rozsáhlé džungly.
V Guatemale je naštěstí servisní místo pro generátory Fischer Panda. Sice nechápu, proč je v hlavním městě a ne zde v Rio Dulce, kde je mnoho jachet. Poslal jsem tedy na kontrolu vstřikovací trysku, po 3 dnech se vrátila seřízená, ale motor opět nestartuje. Změřit kompresy je zde však obrovský problém. Nakonec se mi podaří po 3 dnech sehnat různé redukce a svařit z nich potřebný nástavec. Výsledek je pak jasný, opět je malé komprese. Sundavám tedy hlavu a jsem na infarkt. Ventily jsou podpálené z důvodu špatného vstřikování.
7 hodin trvá cesta busem do Antiqui. Ta byla kdysi hlavním městem Guatemaly. V dobách největšího rozkvětu si zde španělští kolonizátoři nechali vybudovat krásná panská sídla i katedrály. Po několika zemětřeseních však město opustili a vybudovali nové hlavní město Guatemala City. Místní patrioti však vždy domy opravili a Antiqua dnes patří mezi nejmalebnější města latinské Ameriky. Oslavy Velikonoc se zde slaví celých 40 dnů. Já jsem měl štěstí, že se zrovna konalo procesí s obrovským oltářem.
Vulkán Pacaya /2552 m/ je nejaktivnější sopkou v Guatemale. Před týdnem zde došlo k silné erupci a přístup na sopku byl omezen. Výšlap k vrcholu trvá pouze 2 hodiny a někteří turisté se sem dokonce nechají vyvézt koňmi.
Lago de Atitlán leží v hlubokém údolí mezi sopkami. Na březích kolem jezera je několik vesnic, které slouží jakop základny pro výlety na sopky nebo po jezeře. Já jsem přijel do vesnice San Pedro a mám v plánu zdolat stejnojmennou sopku. Vycházím časně ráno za svítání a procházím kávovníkovou plantáží, potom hustým deštným pralesem a nakonec se těším se na krásný výhled. Jenže po 3 hodinách tvrdého výšlapu je vrchol sopky ve výšce 3020 m zahalen mlhou.
Městečko San Pedro je naprosto kouzelné a jeho obyvatelé jsou neuvěřitelně přátelští. Jsou to potomci mayských indiánů a jenom v této oblasti se mluví třemi původními jazyky.
Guatemala City není příliš zajímavé hlavní město. Vedou sem však všechny linky autobusů. Využiji tedy 2 hodiny volného času mezi přestupy a projdu si centrum města. Je zde pár hezkých staveb historického slohu, ale jinak samé moderní stavby a obchody. Guatemala City je druhé největší město Střední Ameriky a žijí zde 3 miliony obyvatel. Mě odsud čeká opět 6 hodin busem do Rio Dulce na Sněhurku. Ta zde zůstane v marině a já budu složitě cestovat busem do Mexika a pak do Evropy. Z rodinných důvodů musím přerešit svojí cestu a odlétám domů.
24. srpna po dlouhé přestávce opět stojím před Sněhurkou. Je na svém místě a dokonce ji místní mariňáci celou umyli. Okamžitě vybaluji svůj náklad dílů a dávám se do práce. Nejdůležitější je samozřejmě generátor. Montuji novou hlavu a kupodivu generátor pracuje jak má. Jenže ouha druhý den si to již rozmyslel a tak celý další týden trávím v motorárně a snažím se přijít na problém. Postupně kontroluji celý systém a už si připadám jako ve zlém snu. 2 dny ani netne a třetí den běží jako hodinky. Na uklidněnou se zabavuji jinou prací, sundám plachty a dám je celé opravit.
Carlos je místní zámečník, který prý umí udělat z biče lokomotivu. Vydávám se za ním místní dopravou. Když vstoupím do Carlosova království, tak musím dávat velký pozor, abych nezakopl nebo nedostal ránu od elektriky. Carlos má však dokonalý přehled a přesně najde správný kus zrezlého železa, z kterého udělá třeba zlatý náramek. Potřebuji svařit držák na druhý alternátor a Carlos to zvládl přesně podle mých představ.
Po návratu z Hondurasu opět pokračuji na přípravách na další plavbu. Mám ještě trochu času, takže si pěšky odskočím na nedalekou pevnost Castillo de San Felipe. Tu zbudovali Španělé na obranu jejich lodí, které odvážely bohatství z Guatemaly do Evropy a právě na řece Rio Dulce je často přepadávali piráti. Dnes je pevnost celá opravená a kolem se rozkládá krásný park, kde se o víkendech chází mnoho obyvatel.
14. 10. přijíždí opět na návštěvu kamarád Radek, naposledy tedy projdeme Rio Dulce a dáme si skvělou tortilu s grilovaným masem. Ráno se pak již jen rozloučím s novými kamarády - jachtaři a vyplouváme po řece Rio Dulce zpět na moře. Naposledy se pokochám krásnou přírodou na březích řeky a opouštíme Guatemalu. Poznal jsem zde mnoho krásných míst i zajímavých obyvatel a určitě nikdy nezapomenu.
