Ráno 3.prosince dokupujem poslední zásoby ovoce a zeleniny a odpoledne ve 2. hodiny opouštíme přístav Mindelo. Vyplouváme do Brazílie. Vítr fouká přímo zezadu, což neni vůbec pohodlné, loď doprovázena velkými vlnami se kymácí ze strany na stranu. Dva dny nám není dobře, ale pak si zvykáme. Obloha je hodně zatažená. Po týdnu kymácení se vítr stáčí na zadobok a to už je super, nabíráme rychlost a hned to rychleji utíká. Blížíme se k rovníku a sluníčko nás hřeje celý den. Během plavby se toho moc dělat nedá, kromě čtení. Pouze jeden den nás proháněla tlaková níže se silnými tropickými lijáky. Rovník překračujeme 17. prosince v 04.30 h. Poprvé se s naší Sněhurkou dostáváme na jižní polokouli. Počasí je tropické, přes den 32 st. a voda má 30.st. Blížíme se k řece PARA, která je jižním ramenem Amazonské delty a na ustí je široká 50 km. Bojujeme s odlivem, který vytváří proud až 3 uzle, ale s přílivem plujeme rychlostí 9 uzlů. Po 15 dnech plavby a 2 100 mil. kotvíme u malého ostrova, kousek od Belemu. Oba jsme šťastní, že to máme za sebou. Zvládli jsme to dobře a tak si na oslavu otvíráme láhev vína.
19. prosince krásně vyspalí a odpočatí pokračujeme po řece Para do BELEMU, které je lemované deštným pralesem. Kotvíme v přístavu, kde stojí pouze 2 lodě. Jedna africká a jedna anglická loď. Protože nemáme žadného průvodce, jsme rádi, že první základní informace nám přijeli říct děvčata z anglické lodi. Večer si jdeme prohlédnout město a až druhý den vyřizujeme přihlášeni do země. Na policii to netrvalo dlouho, ale za to na celnici jsme čekali 4 hodiny. Jejich system práce je hodně, hodně pomalí. Mezitím jsme se snažili získat informace o zajímavostech města. Ale narážíme na jazykovou bariéru, mluví se zde jen portugalsky, což je pro nás problém. BELEM je obrovské město, kde na periferii žijí hodně chudí lidé v dřevěných chatrčích. Centrum je moderní, ale uplně jinak než jsme zvyklí. Obchodní centrum je hodně živé. Na tržnici se dá koupit od tropického ovoce, přes zeleninu, oříšky, ryby, domaácí zvířata, sušené bylinky, mouku, asi vše. Místní botanická zahrada je přehlídkou tropických stromů, rostlin a zvířátek. Tato flóra vytváří moc příjemný stín před pálicím sluncem.
Na Štědrý den jsme procházkou šli přes tu nejchudší část Belému do parku MANGAL. Je to přehlídka života amazonské fauny. Potom jsme si v centru města prohlédli vánoční výzdobu, která působí v tropickém vedru komicky. Večer jsme si udělali na Sněhurce slavnostní večeři a potom jsme zvědavě brouzdili uličkami chudinské čtvrti u přístavu a sledovali jak místní slaví Vánoce. Rozhodně to neprožívají, tak jako u nás, sedí venku nebo v restauracích. Zastavili jsme se i v kostele a poslouchali chorálové zpěvy.
Na Štědrý den jsme se rozhodli proplout AMAZONKOU do MACAPY. Přes veškeré varování o nebezpečí pirátských útoků jsme se nenechali odradit a sehnali si policejní doprovod. 28. prosince s Raisem a Habelu na palubě Sněhurky odplouváme z Belemu. Po široké řece PARA připlouváme večer do malého městečka BOA VISTA. Vyvazujeme se za mnohačetné přítomnosti místních u mola. Malinko riskujeme, protože nevíme přesně jak velký je zde odliv. 29.prosince s východem slunce a s dobrou stopou pod kylem pokračujeme do centralního města ostrova MARAJO, BREVESE. Sněhurku za silného deště přivazujeme ke kůlům přístavního mola. Pro obyvatele města jsme atrakcí /moc turistických lodí zde neproplouvá/ a tak si nás fotí a ptají se odkud jsme. Naše vlajka v džungli je španělskou vesnicí. Další den již plujeme po užší řece MACACOS. Konečně vidíme nadheru a rozmanitost deštného pralesa. Připlouvají k nám děti nebo celé rodiny na člunech prohlédnout si loď, ale hlavně prosí o jídlo. Házíme jim sladkosti a oni s úsměvem na tváři děkují a mávají. U jednoho z pralesních domečků spouštíme kotvu a jdeme s Habelu na návštěvu. Usměvaví domací jsou vstřícní a provádějí nás svým příbytkem. 3 místnosti pro početnou rodinu jsou chudé, ale čistě zařízené. Hned za domečkem je nepropustná džungle, která jim přináší obživu. Po příjemné návštěvě si odvážíme na loď tropické ovoce, některé ochutnáváme poprvě. Život v pralese je těžký. Práce zde není, lidé nedostávají žádnou podporu od státu. Děti jezdí do nejbližší školy na člunech po řece. Večer stojíme na kotve u malého pustého ostrova. Slyšíme pouze žabí koncert a hlídáme piráty. Vedeme diskuzi o životě v Brazílii s našimi strážci. Komunikace je komická, mluví pouze portugalsky a my si pomáháme španělštinou. Důležité je, že se nějak pochopíme. Na Silvestra už po řece JACARE GRANDE vplouváme do jižního ramena 6 tis.km dlouhé Amazonky. Je to obrovská masa vody-veletok široky 10 km. Každý den nás pokropí silný liják. V tom vedru je to příjemné osvěžení. Silvestrovký večer trávíme na kotvě u malinkého ostrůvku ve společnosti našich osobních strážců. Na Nový rok už připlouváme do MACAPY. Loučíme se s Raisem a Habelu, kteří nás dobře hlídali a díky nimž jsme to propluli bez jakékoliv újmy.
1.ledna 2012 připlouváme do MACAPY. Zkoušíme zakotvit, ale je zde tvrdé podloží a kotva nedrží. Po hodině trápení se vyvazujeme vedle servisní lodě, která stojí na bojce. Máme málo vody a kapitán vyhlašuje stav nouze. Musíme šetřit a tak se myjeme a já peru jako amazonské ženy ve špinavé vodě, ale chybí mi valcha. MACAPA je pro nás atraktivním místem, protože leží přímo na rovníku. Z našeho pohledu je modernější, pravděpodobně novější než BELEM. Bohužel žádné informace o městě jsme nesehnali /moc turistů sem nezavítá/. Naposledy zde stála plachetnice před 10 lety. Ale vedle nás stojí nákladní loď LAURA, na níž je kapitán a první důstojník z Čech. Krásná, milá náhoda. Přes vysílačku jsme se pozdravili a chvíli popovídali.
Ač jsme přijeli z Amazonky plní dojmů a nadšení, místní úředníci nám je malinko zkazili. 3 dny nám, trvalo než jsme vyřídili papíry k odplutí ze země. Jejich znalosti jsou mizivé a tak si nás přehazovali jak horký brambor a my jezdili mezi městy Macapa a Santana, které jsou vzdálené 15 km s nepořízenou.
4.ledna dopoledne jsme konečně dostali příslušná razítka k opuštění Brazílie. Teď jsme z toho malinko zklamaní, ale v budoucnu budeme určitě vzpomínat s úsměvem.
5.ledna opouštíme Macapu a tím i tropickou Brazílii. Na noc ještě kotvíme na řece ACAITUBA. Okolo je džungle, krásná příiroda, ale celý den prší, nemůžeme na břeh a to nás mrzí. Na rovníku začíná období dešťů, takže můžem být rádi, že nám vycházelo počasí do poslední chvíle. Přeplavba do Francouzské Guyany nepatřila zrovna k těm nejzdařilejším. Museli jsme vyplout 100 n.m. do oceánu, protože u brazilských břehů jsou mělčiny a silné proudy. Dodržovali jsme přísně plavební dráhu, 50 mil od břehu začal křičet alarm. Pod námi byla hloubka pouze 1,5 - 2m. Nevěděli jsme kudy kam. K tomu se ještě přidal silný protivítr a dělali se vlny. Tato kombinace větru, vln a proudu je nebezpečná. Měli jsme silné obavy, abychom nezůstali viset v plavební dráze. Po chvilce nervů jsme se z toho vymotali. Po 20 hod. skákání proti vlnám jsme změnili kurs k pobřeží Francouzké Guyany. Vítr foukal na středobok, což bylo rozhodně lepší, ale od této chvíle nás pronásledoval prudký déšť. 8. února večer jsme za odlivu vplouvali do kanálu řeky MAHURY. Jeli jsme krokem, zradil nás hloubkoměr, neukazoval!!! V 1 hod. v noci jsme se vyvázali na bojku u přístavu blízko města CAYENNE. Zapili jsme přeplavbu slivovicí a padli únavou.